Moje rodina a jáJmenuju se Tomáš Lo

Moje rodina a já
Jmenuju se Tomáš Loukoský. Tedy, takhle se jmenuju zkráceně a normálně, ale pak mám ještě
oficiální jméno, které je dost dlouhé a nezapamatovatelné. Jsem totiž Thomas František Loukoský
z Loukosu, princ z Nemetonburku. Jak jsem k tomuto jménu přišel? Tomáš mi začala říkat mamča
v porodnici, Loukoský je příjmení. Františka mi přišili při křtu. Prý jsem při něm řval, jako když mě na
nože brali. No ale řekněte, jak se má člověk tvářit, když je mimino, a když na něj kapou studenou vodu
v kostele. Do mých tří let mi bohatě stačila jména Tomáš a Loukoský. Stejně mi všichni říkali jen
Tome. Pouze naše babička kněžna Anastázie mě oslovovala Thomasi Františku, a já se vždycky
ohlížel, kde je ten František. A když mně byly tři roky, všechno se v zemi změnilo a my se přestěhovali
ze sídliště na hrad, který patřil našim předkům. Takže stále bydlíme v městečku Loukos, jenže teď to
máme pěkně dokopečka. Dědovi Františku Xaverovi Loukoskému z Loukosu vrátili knížecí titul a také
hrad Nemetonburk a starou sklárnu. A pak ještě pár hektarů lesů, polí a vinic. O tom moc přehled
nemám. Převody jednotek mne nikdy nebavily.
Na Nemetonburku bydlíme už desátý rok. Celá naše velká rodina, kterou popíšu v pořadí podle
věku. Nejstarší je děda. Je kníže a přitom prduch, neboli pracující důchodce – celý život totiž pracuje
ve sklárně. Ve volném čase chodí do muzea za panem Datlem. Jsou kamarádi od dětství a mají
společnou zálibu v šutrech (odborně řečeno, jejich hobby je mineralogie a geologie). Pan Datel má ze
šutrů dokonce doktorát a náš děda zase studoval sklo na univerzitě v Benátkách. To bylo ještě před
druhou světovou. Teda ještě před opicema.
V Benátkách se děda seznámil s babičkou Anastázií. Ona tam pobývala, aby se naučila řeči a
aby si od ní její rodiče odpočinuli. Babička byla totiž děvče jako vítr, hrála tenis a jezdila autem a často
bourala. V Benátkách se jezdí na gondolách, a tak jí zbyl jen ten tenis. A pak narazila na dědu a byla
ruka v rukávě. Děda i dneska vykládá, že jeho Anastázie byla děvče jako lusk, a táta z legrace dodává,
že zelená a křivá.
Děda s babičkou mají dva syny. Ten mladší je můj strýc Pavel Adam a stýkáme se jen přes
Internet (posíláme si emily), protože on je pořád pryč. Zrovna teď hledá štěstí v Austrálii. Starší syn
Jan František je můj taťka, budoucí kníže. Před ním se však o tom nesmíte zmínit, protože dostává
hned záchvaty vzteku. On je totiž inženýr programátor, vybudoval obrovskou firmu a na Nemetonburk
věčně jen nadává. Jednak hrad sežere na opravy všechny peníze, které taťka vydělá, a druhá věc je, že
je mu u počítačů v rohové pracovně zima.
Na zimu si také stěžuje i můj brácha Lukáš (jinak Lukáš Filip). Památná je jeho věta, že tu
máme větší zimu než v pitevně. On je brácha totiž lékař a pracuje v místní nemocnici. Jednou možná
zdědí titul knížete, což ho vůbec nevzrušuje. Zatím kuchá místní slepá střeva a žlučníky.
Úplně jsem přeskočil mamku Elišku. Mamka často nebývá doma, protože jako tlumočnice je
pořád někde v luftě, a to doslova. Ona totiž umí kromě běžných evropských jazyků také čínsky a
japonsky, a tak létá překládat s českými delegacemi na východ Asie.
Já jsem po ní bohužel talent na jazyky nezdědil. Zato ho zdědila má velká sestra Justýna Lolia,
která se narodila rok po Lukášovi. Domácky ji říkáme Týna, jen babička ji oslovuje oběma jmény. Prý
se to podle etikety sluší. Já nevím, ale když slyším slovo etiketa, mám stejný pocit jako při psaní
diktátu. Justýna je vlastně princezna a moc jí to sluší v plesových šatech, jenže v těch ji nevídám. Když
jsem byl malý, studovala v Praze. Chtěla dělat jazyky, ale kvůli původu ji nevzali, nakonec dělala
vysokou sklářskou. Ale dnes po promoci stejně překládá. Děda v Justýnu skládá všechny své naděje
ohledně sklárny. Myslí, že právě ona by jí mohla vrátit dřívější slávu. Tomu nějak nerozumím. Já
osobně si spíš myslím, že měla Justýna být doktorkou, protože když přijela na začátku prázdnin do
Loukosu, podívala se na naši Áňu a řekla Lukášovi, aby ji vzal s sebou do nemocnice, že má bolavý
slepák. Lukáš se příšerně naštval. Lítal po hradě a vykřikoval, že za něj nějaká překládající sklářka
nebude určovat diagnózu, a odjel. Asi za hodinu jsme pak volali záchranku, protože Áňu fakt chytil
slepák, a nikdo z nás dodnes nechňápe, jak to Týna věděla dopředu. Mimochodem, já šel pod kudlu
druhý den.
Ještě k Áně – to je moje dvojče, oficiálně princezna Anna Marie. Nejvíc ze všech se podobá
našemu taťkovi. A má jednu vynikající vlastnost – nikdy nežaluje. Vždycky zatlouká a zatlouká, stejně
jako já. Nedala se vyděsit ani hladomornou, když jí s ní taťka jednou pohrozil. Řekla mu, že před
turisty ji mučit nemůže a večer tam nejde světlo a že potmě se blbě mučí. Áňa je docela kvalitní
sportovec. Dokonce se mnou chodí na šerm, na který nás přihlásila kvůli etiketě babička. Tedy podle
etikety bych tam měl chodit jen já, ale Áňa tak dlouho otravovala, že babička, aby přežila, radši etiketu
trošku porušila. Kdysi chodili na šerm i Lukáš s Justýnou, která taky babičku ukecala. Ty dva nám
neustále dávají za vzor. Určitě znáte ten vztek, když se snažíte a dospělí vám říkají: „Jó, tvůj brácha,
ten byl nadaný, máš ještě co dohánět.“ Vidím vždycky rudě, když to slyším, ale nic s tím nenadělám.
Vím jen, že určitě nebudu studovat na doktora. Netoužím poslouchat ty řeči jako Jó brácha – to je Pan
doktor. No a taky mě baví úplně něco jiného.
Miluju matematiku a počítače. Jednou chci být jako Bill Gates. Chci vymýšlet stejně úžasné
věci jako on. Ale vždycky chci bydlet na našem Nemetonburku a chci, aby tu celá rodina byla se mnou.
P. S. Taky se musím naučit psát všemi deseti. Navštivte moji webovou stránku. Adresu
poskytuju na požádání obratem.
Tomáš dodatloval ukazováčky svůj sloh. Ještě pravopis, napadlo ho a hned si najel na Nástroje
– Pravopis a kliknul. Počítač začal projíždět jeho slohovou práci a nestačili se divit, Tom i počítač.
Ještěže jsem si to překontroloval, oddychl si a zalovil v prvním šuplíku, kde měl naházené diskety.
Hledal nějakou prázdnější. Tahle, rozhodl, když si přečetl, že na ní jsou pouze anglické vtipy stažené
z Internetu. To se akorát hodí, řekl si, zasunul disketu do mechaniky a uložil si svůj soubor, který
nazval Obyvatelé Nemetonburku. Ještě vytisknout a má padla.
V té chvíli, kdy začala vrzat tiskárna, vlezla dovnitř Áňa: „To jsme měli psát v ruce, paní
učitelka to připomínala, aby to nikdo nepsal na počítači. Jo, a chybí ti osnova.“
Tom se zničeně na Áňu podíval a pokrčil rameny: „Tak to holt jdu přepsat. Růčo.“
„Hm. A nevypínej to.“
„Proč?“
„Jdu si poslat jednoho emila a zahraju si nějakou hru.“
Tomáš byl otrávený: „A kdy budeš psát ten sloh?“
„Já už to mám hotový.“
„Jo? Nekecáš?“
„Ne. Jsem to rovnou psala v ruce. A nedělám hrubky.“
„Já taky ne,“ zalhal Tom a byl rád, že Áňa neviděla, jak se jeho text před chvílí hemžil
červenými podtrženinami. Ale ségra se už uvelebila na tátově židli před klávesnicí a monitorem.
Tomáš viděl, že ruší, a zamířil ke dveřím.

Результаты (украинский) 1:

Я і моя сім'яМене звати Томас Loukoský. Таким чином, моє ім'я скорочено і, як правило, але тоді яОфіційна назва, яка є досить довго і nezapamatovatelné. Я Thomas Francis Loukoskýвід Loukosu, Принц Nemetonburku. Як я прийшов, щоб це ім'я? Томаш почав мене сказати мамав пологовому будинку Loukoský — прізвище. Francis я шила хрещення. Я був кричати на нього, як якбиНожі були одружені. Але скажіть мені, як це людина в стикатися при дитини і коли люстра з холодною водоюу церкві. У мене після трьох років я можу назвати Thomas і багатий Loukoský. Всі говорили, що для мене так самоТом. Тільки бабусі княжна Анастасія мене хлопцем Thomas Франц і я завждиОзираючись назад, де в тому, що. І коли мені було три роки, все, що в країні змінилася, і ми переїхализ селища замок, що належав до наших предків. Так як і раніше, ми живемо в місто, але тепер в LoukosУ нас є хороший dokopečka. Дід Франц Xaverovi Loukoskému з Loukosu повернувся герцогському палаці титул а такожNemetonburk замок і стару скляного заводу. А потім кілька більш гектарів лісу, полів і виноградників. Про владу оглядЯ не маю. Перекази одиниць ніколи не nebavily мене.На Nemetonburku ми живемо вже десятий рік. Наші цілий великої родини, який я буду описувати в з метою дотримання умоввік. Найдавнішими є діда. Є принц і prduch або працюючим пенсіонерам – а саме працює на все життяу скляного заводу. У вільний час він йде до музею пан дятел. Вони друзі з дитинства іЗагальні схильність до скелі (з технічної точки зору, їхнє хобі – мінералогії та геології). Г-н дятел має зкамені і навіть наші дідусі знову вивчені скла в університет Венеції. Це було до наДругий Світ. Я маю на увазі перш ніж мавп.У Венеції він зустрів дідусь бабуся Анастасія. Вона залишився там вчитися мови іщоб отримати від її батьки перерву. Бабуся була дівчина, як вітер, грали теніс і відправився на автомобілі а частоbourala. У Венеції, гондолдвигунів, і тому було тільки її теніс. Потім удар людина і бувРука у рукав. Дідусь навіть сьогодні, що його було дівчина як Анастасія ласка і тато, весело поставокщо зелений і криво.Дідусь і бабуся мають двох синів. Молодший є мій дядько Paul Адам і ми спілкуватися тільки черезІнтернет (ми посилаєте Емілі), тому що він пішов до цих пір. Прямо зараз шукати щастя в Австралії. Старший синЯн Francis є мій тато, майбутнього принца. Перед ним, однак, не кажучи вже про це, тому що він отримуєпросто істерики. Він є інженер-програміст, побудували величезний бізнес і Nemetonburkвічно, тільки кричала. З одного боку замок для ремонту всі гроші їсть, яка заробляє тато, і друге, що тому, що наВін призначений для комп'ютерів у кутку офісу холодно.Na zimu si také stěžuje i můj brácha Lukáš (jinak Lukáš Filip). Památná je jeho věta, že tumáme větší zimu než v pitevně. On je brácha totiž lékař a pracuje v místní nemocnici. Jednou možnázdědí titul knížete, což ho vůbec nevzrušuje. Zatím kuchá místní slepá střeva a žlučníky.Úplně jsem přeskočil mamku Elišku. Mamka často nebývá doma, protože jako tlumočnice jepořád někde v luftě, a to doslova. Ona totiž umí kromě běžných evropských jazyků také čínsky ajaponsky, a tak létá překládat s českými delegacemi na východ Asie.Já jsem po ní bohužel talent na jazyky nezdědil. Zato ho zdědila má velká sestra Justýna Lolia,která se narodila rok po Lukášovi. Domácky ji říkáme Týna, jen babička ji oslovuje oběma jmény. Prýse to podle etikety sluší. Já nevím, ale když slyším slovo etiketa, mám stejný pocit jako při psanídiktátu. Justýna je vlastně princezna a moc jí to sluší v plesových šatech, jenže v těch ji nevídám. Kdyžjsem byl malý, studovala v Praze. Chtěla dělat jazyky, ale kvůli původu ji nevzali, nakonec dělalavysokou sklářskou. Ale dnes po promoci stejně překládá. Děda v Justýnu skládá všechny své nadějeohledně sklárny. Myslí, že právě ona by jí mohla vrátit dřívější slávu. Tomu nějak nerozumím. Jáosobně si spíš myslím, že měla Justýna být doktorkou, protože když přijela na začátku prázdnin doLoukosu, podívala se na naši Áňu a řekla Lukášovi, aby ji vzal s sebou do nemocnice, že má bolavýslepák. Lukáš se příšerně naštval. Lítal po hradě a vykřikoval, že za něj nějaká překládající sklářkanebude určovat diagnózu, a odjel. Asi za hodinu jsme pak volali záchranku, protože Áňu fakt chytilslepák, a nikdo z nás dodnes nechňápe, jak to Týna věděla dopředu. Mimochodem, já šel pod kudludruhý den.Ještě k Áně – to je moje dvojče, oficiálně princezna Anna Marie. Nejvíc ze všech se podobánašemu taťkovi. A má jednu vynikající vlastnost – nikdy nežaluje. Vždycky zatlouká a zatlouká, stejnějako já. Nedala se vyděsit ani hladomornou, když jí s ní taťka jednou pohrozil. Řekla mu, že předturisty ji mučit nemůže a večer tam nejde světlo a že potmě se blbě mučí. Áňa je docela kvalitnísportovec. Dokonce se mnou chodí na šerm, na který nás přihlásila kvůli etiketě babička. Tedy podleetikety bych tam měl chodit jen já, ale Áňa tak dlouho otravovala, že babička, aby přežila, radši etiketutrošku porušila. Kdysi chodili na šerm i Lukáš s Justýnou, která taky babičku ukecala. Ty dva námneustále dávají za vzor. Určitě znáte ten vztek, když se snažíte a dospělí vám říkají: „Jó, tvůj brácha,ten byl nadaný, máš ještě co dohánět.“ Vidím vždycky rudě, když to slyším, ale nic s tím nenadělám.Vím jen, že určitě nebudu studovat na doktora. Netoužím poslouchat ty řeči jako Jó brácha – to je Pan
doktor. No a taky mě baví úplně něco jiného.
Miluju matematiku a počítače. Jednou chci být jako Bill Gates. Chci vymýšlet stejně úžasné
věci jako on. Ale vždycky chci bydlet na našem Nemetonburku a chci, aby tu celá rodina byla se mnou.
P. S. Taky se musím naučit psát všemi deseti. Navštivte moji webovou stránku. Adresu
poskytuju na požádání obratem.
Tomáš dodatloval ukazováčky svůj sloh. Ještě pravopis, napadlo ho a hned si najel na Nástroje
– Pravopis a kliknul. Počítač začal projíždět jeho slohovou práci a nestačili se divit, Tom i počítač.
Ještěže jsem si to překontroloval, oddychl si a zalovil v prvním šuplíku, kde měl naházené diskety.
Hledal nějakou prázdnější. Tahle, rozhodl, když si přečetl, že na ní jsou pouze anglické vtipy stažené
z Internetu. To se akorát hodí, řekl si, zasunul disketu do mechaniky a uložil si svůj soubor, který
nazval Obyvatelé Nemetonburku. Ještě vytisknout a má padla.
V té chvíli, kdy začala vrzat tiskárna, vlezla dovnitř Áňa: „To jsme měli psát v ruce, paní
učitelka to připomínala, aby to nikdo nepsal na počítači. Jo, a chybí ti osnova.“
Tom se zničeně na Áňu podíval a pokrčil rameny: „Tak to holt jdu přepsat. Růčo.“
„Hm. A nevypínej to.“
„Proč?“
„Jdu si poslat jednoho emila a zahraju si nějakou hru.“
Tomáš byl otrávený: „A kdy budeš psát ten sloh?“
„Já už to mám hotový.“
„Jo? Nekecáš?“
„Ne. Jsem to rovnou psala v ruce. A nedělám hrubky.“
„Já taky ne,“ zalhal Tom a byl rád, že Áňa neviděla, jak se jeho text před chvílí hemžil
červenými podtrženinami. Ale ségra se už uvelebila na tátově židli před klávesnicí a monitorem.
Tomáš viděl, že ruší, a zamířil ke dveřím.

Результаты (украинский) 3:

Моя сім'я і я
мене звати Томаш loukoský. Таким чином, це те, яким моє ім'я скорочена форма і нормально, але потім я ще
офіційна назва, яка є досить довгі й nezapamatovatelné. Я мав Томас Френсіс loukoský
від loukosu, князь nemetonburku. Як я прийшов у цю назву? Томаш я почала займатися momma сказати
в ОФ, loukoský на прізвище. Френсіс мене, коли він був хрещений.Він сказав, що був кричала на нього, а якщо вони брали мене на
ножі. Але, я можу сказати, як діяти, коли дитина, і, коли він її холодною водою
в церкві. У мене три роки мене рясно достатньо імен і Томаш loukoský. Як всім розповідати мені просто
том. Тільки наша бабуся княгиня Анастасія мені Томас Франц, і я завжди шукає
, де St Френсіс.